Důvodů k tomu mám hned několik...
Slovo fotografie znamená “malba světlem”, takže to, jak se světlem každý fotograf naloží je čistě jeho rozhodnutí. Pokud vedle sebe bude stat deset fotografů a budou mít za úkol vyfotografovat stejnou scénu, na konci dostaneme deset zcela odlišných fotografií. Pět fotografů bude fotit na Canon, tři na Nikon, dva na Olympus, jeden na Pentax a poslední na Sony, kde každý z výrobců používá jiné výrobní technologie zákonitě znamenající jiný způsob zaznamenání. Pět fotografů bude mít polarizační filtr, zbytek pouze UV filtr. Čtyři fotografové budou mít přechodové filtry, z toho pouze dva z nich kvalitní bez optických vad. Dva fotografové použijí pro přisvětlení popžedí externí blesk, sedm fotografů bude fotit do RAW, tři do JPEG. Čtyři fotografové budou používat software Lightroom, dva z nich Capture Pro, zbytek nechá fotky tak jak je za ně vygeneroval fotoaparát. Pokud tedy pominu stovky možností různého nastavení fotoaparátu, filtrování, zaclonění apod. přímo v terénu, pak o tísících možnostech “přetváření reality” v digitální fotokomoře už nemá cenu vůbec hovořit. Pokud někdo argumentuje tím, že při používání filmu není tohle všechno možné, musím dotyčného vyvést z omylu. Každý výrobce měl jiný process výroby filmu, jiné vlastnosti, zrnitost, podání barev. Jiné postupy take musely být použity při vyvolávání. Fuji byl a je oblíbený pro svoji schopnost saturovat a zvýraznit barvy, Kodak byl zase oblíbený pro portréty a práci ve studiu. A díky jistým vlastnostem předem definovaných výrobcem každý zaznamenával scénu jinak – nereálně. Není to s digitálním senzorem stejné?
V přírodě existuje pouze jeden zdroj světla, Slunce. Tím pádem může být použití blesku chápáno jako přetváření reality. Používání filtrů je také diskutabilní - polarizační filtr orýsuje mraky, zvýší kontrast, odstraní odlesky - mnohdy nereálně. Neutrální přechodové filtry pomohou scénu zachytit tak, jak ji vidíme okem, tj. s detailem v každém kousku záběru. Ale fotoaparát by to sám takhle nezvládl a my tak napopak fotoaparátu pomáháme, aby fotka vypadala co nejvíce jako realita, ale skeptik by opět mohl namítnout, že je to manipulace. Pomalá závěrka udělá na vodě mléčný efekt, který pouhým okem nemáme možnost vidět. JPEG vygenerovaný učitým algoritmem v tělě fotoaparátu rozhodně také nemůžeme považovat za realitu. Černobílá fotka, pokud někdo nemá vadu zraku nebo není pes, take s realitou nemá moc společného. A takto bych mohl pokračovat do nekonečna. Přesto však málokdo považuje používání blesku, polarizačních a neutálích přechodových filtrů, nebo dlouhého času závěrky, za manipulaci.
Fotografování do surového format RAW mi dává obrovskou svobodu připravit snímek pro tisk, tak jak opravdu chci a ne jak to za mě někdo odfláknou ve fotolabu, nebo jak to za mě spočítá fotoaparát. Jak jsem již výše zmínil, pokud někdo fotografuje na film tak jistě ví, jak se různými druhy filmu a postupy vyvolávání dá dosáhnout naprosto odlišných výsledků. Pokud pracovník fotolabu přidá pár kapek jisté chemikalie, prodlouží dobu vyvolávaní, nebo jiným způsobem kreativně ovlivní postup, zřídka kdy je řeč o podvodu. Stejně tak odlišných výsledů se dá dosáhnout v digitální fotokomoře pár kliknutími na myš.
Takže se vrátím zpět k otázce toho, zda zaznamenáváme scénu tak, jak skutečně vypadala? Rozhodně NE!
Domnívám se však, že pokud se všeho používá s mírou a autor fotografie je ochoten zveřejnt postup (za kterým si pevně stojí), jakým daného výsledku docílil, mám tak nějak pocit, že je všechno v pořádku.
Ansel Adams vyvolával jednu fotku třeba 100x, než byl spokojený s výsledkem. A každá fotka byla úplně jiná, originální. S oblibou říkával: “Když budu hrát klavírní koncert, tak ho nikdy nezahraju stejně. Pokaždé bude moje hra úplně jiná“. Měl pro toto přirovnání jistě pádný důvod, protože pianista byla jeho původní profese...
Fotografie není pouze svědectvím o tom, jak daná scéna vypadala v době pořízení záběru, ale jde zejména o svědectví toho, jak se fotograf v dané chvíli cítil a co fotograf chtěl, aby divák viděl.
Žádné komentáře:
Okomentovat