Neutrální přechodové filtry

Když se ve fotografické hantýrce řekne Neutrální přechodový filtr, spousta fotografů se jistě zarazí a řekne si: „Na co další filtr? Nemám už jich v brašně dost? UV filtry, Polarizační filtry, Skylite filtry, s tím si přeci musím vystačit“. Pokud se chystáte z vašich výletů vracet pouze s obyčejnými obrázky vyfocenými způsobem namiř a zmáčkni, tak možná nemusíte používat žádný filtr. Pokud ale chcete svoje fotografické umění posunout o krok kupředu,a i z obyčejné nedělní procházky kolem řeky si přinést domu jedinečné záběry, je tento článek přesně pro vás.

Přechodových filtrů je nespočet druhů, velikostí a barev. Já se ale odprostím od všech barevných filtrů a zaměřím se pouze na Neutrální přechodové filtry, tzv. ND Grads.

Proč Neutrální? Protože přechodový filtr, pokud je od kvalitního výrobce, nemá barevnou vadu, nemění zabarvení scény, pouze pomáhá zmírňovat rodzdíly v jasu a kontrastu ve scéně tak, aby je buďto digitální senzor, nebo film dokázal zaznamenat s co největším detailem jak v tmavých, tak i světlých místech našeho záběru.
 

Každý z nás se jistě setkal se situací, kdy jste po několika namáhavých hodinách pochodu konečně dorazíili na místo odkud se před vámi rozprostírá úžasný výhled do krajiny. Pole, louky a lesy hrají všemi odstíny zelené, stromy se pomalu začínají barvit do oranžova a večerní nebe je plné načechraných obláčků, které jsou zespodu osvícené pozdním sluncem. Stačilo by zmačknout spoušť a jít domu. V dobách filmu, kdy se ke všemu musel ještě připočíst moment překvapení po obdržení fotek z fotolabu, se nezřídka stávalo, že člověk byl po shlédnutí výsledků rozladěný a zklamanzý. „Tohle přeci není fotka té úchvatné scenérie, kterou jsem tenkrát viděl, proč je ta obloha tak vypálená, proč je krajina podexponovaná“? Tyhle otázky si každý jistě mnohokrát kladl. U digitálních fotoaparátu sice odpadá moment překvapení a nutnost čekat na výsledky několik dní, stačí přeci zmáčknout talčítko pro náhled a máme okamžitý přehled o tom co jsme právě vyfotili. Výsledek však zřídka bývá o mnoho uspokojivější než u filmu. Ačkoliv mají digitální senzory lepší dynamické rozpětí než klasický film, ani ty nejlepší nedokáží vyrovnat kontras několika clonových čísel/časů. Lidské oko se těmto obrovským rozdílům v kontrastech dokáže přizpůsobit. Jsme schopni vidět detail jak v jasných mracích na obloze, tak v tmavém lese v popředí a dokážeme rozlišit detail v řádu zhruba dvanácti!!! clonových čísel. Digitální senzor pak pouze zhruba šesti clon, film pak pouhá 2-4clonová čísla dle typu. A právě zde přicházejí na řadu přechodové filtry, jejichž správným používáním docílíte tónově vyrovnanou kompozici s detaily v každém kousku záběru.

Vesměs všechny firmy, které vyrabí Neutrální přechodové filtry se drží jednotného označení, které definuje sílu zabarvení a sílů přechodu. Filtry s označením 0.3 je pro kompozice, kdy rozdíl mezi nejsvetlejším a nejtmavším místem je 1 clonové číslo. Filtry s označením 0.6 znamenají 2 clonová čísla, filtry 0.9 pak 3 clonová čísla. Existují také filtry s označením 1.2 a 1.5 pro 4, respektive 5 clonových čísel, ale jejich případný nákup a použití doporučuji pouze v extrémních podmínkách. Pozdeji vysvětlím proč. Ještě stojí za zmínku, že oblíbené filtry Cokin nesou označení 0.2, 0.4 a 0.8 namísto výše popsaných.

Jak určit jak silný filt bude potřeba použít? Když jsem si pořizoval neutralní přechodové filtry, snažil jsem se někde najít návod, jak správně postupovat a zjistil sem, že způsobů jak s filtry pracovat je asi tolik, kolik je na nebi hvězd. Kombinací všech možných technik jsem si nakonec osvojil postup, který používám a který, alespoň dle mého názoru, přináší uspokojivé výsledky. Předpoklad je, že máte kromě setu přechodových filtr také redukční kroužek do objektivu a držák filtrů. Redukční kroužek našroubujte buďto přímo do závitu na objektivu, nebo raději do UV filtru, který doporučuji mít na objektivu trvale nasazený. Dále pak je potřeba fotoaparát s možností manuální expozice, stativ a dálková spoušť. Na redukční kroužek našroubovaný v objektivu pak už stačí nasadit držák filtrů, zasunout filtr a může se fotit. Ještě než ale začnete mačkat spoušť, přichazí na řadu nejdůležitější krok - měření expozice.

Předpokládejme, že před sebou máte scénu ze šumavských slatí s říčkou lemovanou kameny a trávou, na horizontu hřeben hor a k tomu zapadající slunce, zbarvující oblohu do mnoha odstínů. Nejprve si v takto zvolené kompozici musíte určit, které místo je nejtmavší a které ještě chcete mís správně exponované. Toto místo by mělo být východiskem pro určení vaší základní expozice. Dejme tomu, že při cloně f/16, kterou použijete pro dosažení maximální hloubky ostrosti, vám bodová expozice ukazuje hodnotu v trávě na břehu 1/15 vteriny pro popředí. Nyní postup zopakujte pro oblohu, respektive její nejzářivější místo (ne přímo slunce) ve kterém chcete mít maximální množství detailů a vypočítejte rozdíl času závěrky. Řekněme, že dosáhnete měřením hodnoty 1/60 pro nebe. Takto snadno určíte, že rozdíl jsou 2 clonová čísla a tudíž že musíte použít filtr o síle 0.6. Chce to určitě hodně zkoušení, já osobně ještě volím kompenzaci expozice o +1/3 clonového čísla, protože vím, že muj Canon 40D má tendenci lehce podexponovávat.

Dalším úskalím celého je procesu je učení jaký druh přechodu zvolit a jak nastavit filtr ve vztahu ke kompozici. Zde je na výběr pouze ze dvou variant, měkký a tvrdý přechod. Měkký znamená, že je přechod pozvolný, hodí se pro záběry s nerovným horizontem (budovy, stromy na obzoru), tvrdý se pak hodí pro rovný horizont, jako je například vodní hladina. Já osobně sem v měkkých filtrech nenašel zalíbení a používám pro 90% mojí práce filtry s tvrdým přechodem. Důvodem, kvůli kterému dávám přednost filtrům s tvrdým přechodem před měkkým je fakt, že se daleko jednodušeji nastavují. Při pohledu přes hledáček je ostřejší hrana přechodu lépe vidět a tím jí snadno zarovnáte přesně tam, kde chcete přechod mít. Jak jsem se již zmínil výše, jsou vyráběny také filtry s hodně velkou hustotou pro extrémní situace, kdy je rozdíl jasu několik clon. Filtr si s tím většínou hravě poradí, potíž ale nastává s viditelností přechodu. Tomu se dá vyvarovat tak, že filtr namísto nasunutí do držáku před objektivem přidržujete ručně a v průbehu expozice s ním hýbete nahoru a dolu. Tím se hrana přechodu zjemní. Pozor jenom, aby se mimo krásné přírody neobjevili v záběru také vaše prsty. Další dobrý trik při nastavení pozice filtru je zmáčknutí tlačítka pro kontorlu hloubky ostrosti. Celá zcéna v hladáčku nám sice „zčerná“, ale pokud pohybujete filtrem v držáku nahoru a dolu, je linie přechodu perfektně vidět a dá se tak přesně nastavit tam, kam jí potřebujete.

Tak, tolik by asi dneska bylo teorie o používání přechodových filtrů. Napsal bych toho ještě mnohem víc, ale těch detailů je tolika, že bych psal celou noc a den a ještě bych nebyl ani v půlce a tak nechám radši prostor diskuzi a dotazům a článek popřípadě doplním.